lidská práva Práva, která patří lidským bytostem prostě jako lidským bytostem. Termín "lidská práva" se dostal do popředí až v tomto století, v minulosti se o těchto právech spíše hovořilo jako o "přirozených právech" nebo "právech člověka". Pojem lidských práv či práva vÚbec neexistoval ve všech dobách či civilizacích. Je například sporné, zda pojem práva tiguroval v právním systému antického Řecka a Říma.
R. Tuck ve své nedávno publikované studii dokazoval, že pojem práva se v Evropě neobjevoval až do dvanáctého století a o plně rozvinuté teorii přirozených práv se dá mluvit až od konce čtrnáctého století v dílech Gersona a myslitelÚ kolem něj. Tato teorie se pak znovu rozvinula až na počátku sedmnáctého století, zvláště v díle Hugo GROTIUSE. Následně vznikly dvě odlišné školy myšlení zabývající se přirozenými právy. Konzervativnější, představovaná SELDENEM a HOBBESEM, přisuzovala neomezené právo na svobodu lidem v jejich "přirozeném" (tj. předpolitickém) stavu, toto právo však bylo víceméně plně odevzdáno, když lidé vkročili do občanské společnosti.
V tomto pohledu bylo přijetí teorie přirozených práv zcela slučitelné s obhajobou absolutní moci vlády. Naproti tomu radikálnější teoretici zastávali názor, že zatímco některá práva byla odevzdána vládě pro zachování společenského míru, jiná odevzdána nebyla, a lidé se jich mohou dovolávat proti utiskující vládě. Tato práva se dostala do popředí v obraně anglické revoluce z roku 1640 a povstání z roku] 688. Právě tato radikálnější teorie se stala dominantní teorií přirozených práv. Svůj nejvlivnější výraz nalezla na konci sedmnáctého století v dílech Johna LOCKA. Boží přirozený zákon podle Locka stanovuje, že "nikdo by neměl škodit jinému na životě, zdraví, svobodě a majetku". Lze tedy říci, že tento zákon každému uděluje přirozené právo na svÚj život, svobodu a majetek, a zároveň na každého vkládá přirozenou povinnost respektovat život, svobodu a majetek druhých. V přirozeném stavu lidé měli také právo činit to, co bylo nezbytné pro ochranu přirozených práv svých i druhých. Bylo to "výkonné přirozené právo", které v přirozeném stavu bylo zdrojem konfliktů, a proto lidé usilovali o mír prostřednictvím odevzdání tohoto práva společné autoritě, čímž ustavili politické společenství. U Locka je velmi dllležité to, že se lidé nevzdali svých přirozených práv na život, svobodu a majetek. Na druhé straně ustavení politického společenství bylo pro ochranu těchto práv lepší. Tato práva jsou nezcizitelná - to znamená, že nikdo nemá morální oprávnění dát sVÍJj život nebo svobodu plně k dispozici někomu jinému (ačkoli mÚže o tato práva přijít, jestliže porušuje práva druhých). Přirozená práva vedla v Lockově teorii ke třem hlavním politickým důsledkÚm. Za prvé, protože z přirozeného zákona vyplývají pro všechny stejná přirozená práva, nikdo nemůže být podřízen politické autoritě druhého, pokud s tím sám nesouhlasí. Za druhé, zachování a obrana přirozených práv je primámí funkcí vlády. Za třetí, přirozená práva stanovují omezení moci vlád, takže vlády znásilňující práva svých občanů ztrácejí nárok na poslušnost a mohou být legitimně svrženy.
V následujících stoletích byly tyto tři politické důsledky úzce spojeny s uplatňováním přirozených práv. Americká Deklarace nezávislosti (1776) například vyhlašovala za samozřejmou pravdu, že "všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní, že jsou Stvořitelem obdaření určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a hledání štěstí". Odtud vedla cesta k prosazování toho, že vlády byly ustaveny, aby tato práva hájily, že moc vlád vychází ze souhlasu těch, jimž vládnou, a že vláda, která se snaží tato práva pošlapat, mÚže být svržena lidem. Francouzská Deklarace práv člověka a občana (1789) učinila podobné prohlášení ve vztahu k "přirozeným, nezadatelným a nezcizitelným" práVÍJm, která vypočítává. Doktriny lidských práv dvacátého století jsou přímými potomky liberální teorie přirozených práv. Mnohé z nich používají termíny "přirozené právo" a "lidské právo" zaměnitelně. Myšlenka lidského práva zůstává myšlenkou práva, které je "přirozené" v tom, že je pojímáno jako morální oprávnění, které lidé vlastní ve svém přirozeném postavení jako lidé, ne kvÚli nějakému zvláštnímu uspořádání, do něhož vstoupili, nebo ve zvláštním systému zákona, pod jehož jurisdikci spadají. Lidská práva mohou být a jsou prosazována proti soukromým osobám a soukromým sdružením jako jsou firmy a odbory. Jejich hlavní kontext ale zůstává politický. Postihují minimální oprávnění, která musí vlády bránit a zabezpečovat, a které musí samy respektovat.
Deklarace lidských práv osmnáctého a devatenáctého století se promítly do deklarací dvacátého století, z nichž nejvýznamnější byla Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948 a různé smlouvy a konvence, které následovaly, a Evropská konvence o lidských právech. Ustavení týkající se práv se také stala obvyklou složkou ústav jednotlivých států a jsou pojímána tak, že práva, jež vyhlašují, spíše uznávají než sama tvoří. Která práva bývají nejobecněji prohlašována za lidská práva? Na základě posuzování formálních deklarací je můžeme rozdělit do šesti kategorií. První a často nejpřednější je právo na život. Může být chápáno jako právo nebýt zabit nebo fysicky napaden, nebo jako právo být chráněn před zabitím a napadením, nebo jako právo na základní materiální podmínky k životu nebo minimum zdravotní péče (viz dále). Za druhé je to SVOBODA, která v deklaracích figuruje vždy na. předním místě. Někdy se vymezuje jako právo na svobodu v obecném smyslu, někdy se jím rozumí právo na partikulární svobody, z nichž nejpodstatnější je svoboda myšlení, vyjadřování, náboženství, spolčování a pohybu. Za třetí, právo na vlastnictví, které mělo důležité místo v raných formulacích práv, zůstalo ve většině formulací dvacátého století, ačkoli je dnes chápáno jako právo s určitými omezeními, konkrétně v rozsahu, v němž vlastnictví může bránit veřejnému prospěchu. Za čtvrté jsou to práva týkající se občanova individuálního statutu, jako jsou národnostní a demokratická práva. Za páté práva týkající se způsobu vlády, konkrétně VLÁDY ZÁKONA a výkonu spravedlnosti, jako je například právo nebýt svévolně zatčen a právo na řádný soud.
Poslední dvě kategorie práva by nebyly pochopitelné v termínech původního pojetí přirozených práv jako práv užívaných lidmi "ve stavu přirozenosti", který byl definován jako stav bez vlády. Lze je však chápat jako přirozená nebo lidská práva, protože morální status přičítaný osobám může obsahovat důsledky vzhledem ke způsobu, jakým s nimi bude zacházeno v rámci a ze strany politických institucí a soukromých sdružení. A konečně za šesté, lidská práva zahrnují nárok na určité společenské, ekonomické a kulturní statky. Například v Deklaraci OSN jsou mimo jiné zahrnuta práva na vzdělání, práci, sociální zajištění, odpočinek a volný čas, a na životní úroveň dostačující pro zdraví a blaho jednotlivce. Přestože nároky na takový druh práv nejsou zcela bezprecedentní, v rámci tradice lidských práv se dostaly na přední místo až v našem století. Jejich status jako lidských práv byl kontroversní. Bylo to částečně proto, že tato práva vyvolala diskusi o otázce sociální SPRAVEDLNOSTI, ale také vzhledem k pochybám, zda je lze chápat jako lidská práva. Země třetího světa obvykle nemají prostředky, aby uvažované statky mohly poskytnout. Není absurdní říkat lidem, že mají právo na něco, co jim nemllže být poskytnuto? A nebylo by stejně absurdní přisuzovat rl1zná lidská práva lidem žijícím v různých částech světa nebo v různých dobách?
Další diskutabilní rys společensko-ekonomických lidských práv je, že každé konkrétní osobě je povinna poskytnout dané statky konkrétní vláda: právo na tyto statky by se pak vztahovalo na občana konkrétní společnosti, ne na člena lidského rodu. Nicméně i když ti, kdo psali tuto deklaraci, nemuseli mít rozvinutý cit pro rozlišování mezi lidskými právy a žádoucími společenskými cíli, problém se společensko-ekonomickými právy není neřešitelný. Právo může být plně chápáno jako právo dokonce i tehdy, když je jeho naplnění vázáno na okolnosti. Může být dokonce universálně vlastněno i tehdy, když jeho konkrétní držitelé vztahují s ním související povinnosti na konkrétní instituci, jako je vláda. A konečně, ať už byl zájem těch, kdo deklaraci přijímali, jakýkoli, není logicky nesmyslná teze, že lidé jsou v celosvětovém měřítku zodpovědní za materiální blaho druhých. Jak se dají lidská práva zdůvodnit? Deklarace práv byly někdy prezentovány jako vyslovení samozřejmých pravd, které měly být pouze vyhlášeny. Tento přístup je přinejlepším neuspokojivý a dává odpůrcům lidských práv možnost je ignorovat jako dmh předsudku. V minulosti byla lidská práva obecně chápána jako důsledek přirozeného práva, takže tvořila část obecné teorie přirozeného zákona, a jako taková stála a padala s tímto zákonem (viz ZÁKON). Ačkoli toto pojetí neztratilo na důležitosti, byl pojem lidských práv postupně od tradičního myšlení o přirozeném zákoně oddělován. Dnešní morální a političtí filosofové se spíše přiklánějí k pojetí lidských práv ve smyslu přihlášení se k základním hodnotám, jako je svoboda, autonomie a rovnost, spolu s dalšími zřeteli k věcem podstatným pro lidské blaho (viz PRÁVA). Jaké pro to existují argumenty?
Lidské bytosti jsou složité a v jejich životech působí různé okolnosti. Není proto důvod předpokládat, že by teorie zdůvodňující lidská práva měla nebo mohla být jednoduchou záležitostí. Není ani důvod předpokládat, že idea lidských práv může vycházet pouze z jednoho druhu či jedné podoby morálních argumentů. A konečně ani není důvod předpokládat, že různá zdůvodnění lidských práv nám dají seznamy práv se stejným obsahem. U teorií lidských práv je tedy možná větší rozdílnost a mohou být mnohem sofistikovanější, než kritici tohoto pojmu připouštějí. To ale také ukazuje, že není ani žádný dlJvod a priori předpokládat, že se zastánci lidských práv musí shodnout na jejich základu či obsahu, takže není lehké dosáhnout jediného, všeobecně přijatého stanovení lidských práv.
Navzdory široké popularitě, kterou idea lidských práv nabyla, nelze mluvit o universálním přijetí. Odmítnutí je v některých případech důsledkem obecné kritiky vztahu práv k morálce a politice. Jiná kritika se zaměřuje přímo na podstatu lidských práv. Jedna z nejtrvalejších kritik se zabývá jejich gnoseologickým statutem. BENTHAMOVI pokračovatelé si stěžovali, že přirozená či lidská práva jsou prosazována, jako by byla stejně záležitostí faktů jako práva zákonná. Orthodoxní teoretik přirozeného zákona by mohl odpovědět, že Boží přirozený zákon a práva, která z něho vyplývají, jsou stejnými výpověďmi o světě, jako jsou legální práva vytvořená lidským uzákoněním. Většina současných exponentů lidských práv však přijímá rozdíl mezi empirickým vyhlášením "X má zákonné právo na Y" od morálního "X má lidské právo na Y". Za předpokladu uznání tohoto rozdílu není výrok, že lidé mají práva jako lidé, o nic více nepřípustný než jakýkoli jiný morální výrok.
Proti doktrině lidských práv se obrátila taky potřeba vzít v úvahu detaily a složitosti společenského života. BURKE například poukazoval na to, že práva prosazovaná francouzskými revolucionáři byla "samý extrém", zatímco ve skutečnosti je vláda od toho, aby udržovala rovnováhu a kompromis mezi soutěžícími dobry a soutěžícími zly. Samozřejmě, že čím více člověk pojímá politická rozhodnutí jako snahu o vyvažování složitých a konfliktních hledisek, tím méně sympatizuje s teoriemi požadujícími respektování seznamu více či méně nedotknutelných práv. A konečně, universalistický charakter myšlení o lidských právech přivedl některé myslitele k vyjádření obav z kulturního imperialismu. Jestliže lidé po celém světě mají mít svá "lidská práva", mlJže to otevřít cestu k rozbití kultur, které nesdílejí evropské pojetí dobrého života a spravedlivé společnosti. Pl

odkazy
Tuck, R.: Natuml Rights Theorie:i. Cambridge: Cambridge University Press, 1979.
Locke, J.: Two Treatises (Jr Government (1689), cd. P. Laslett. New York: Mentor, 1965. Česky Druhé pojednání o vládě. Praha: Nakl. Svoboda, 1992.
literatura
Oonnelly, J.: The Concept or Human Rights. Londýn: Croom Helm, 1985.
Melden, AJ.: Human Rights. Belmont, Calif.: Wadsworth,1970.
Raphael, 0.0.: Po/itical Theo/'Y and the Rightj' (Jr Man. Londýn: Macmillan, 1967.